Podoba psychoterapie by obecně měla vycházet primárně z toho, kdo a jaký je člověk, který do terapie přichází, a jakou cestou chce a potřebuje jít dál. Možnosti práce s vlastním nitrem se pak odvíjejí od jeho motivace, osobního založení,z životních zkušeností a od jeho potenciálů. S tím pak souvisí podoba psychoterapeutického procesu, jež je dána tím, co je sdíleno v interakci, ve vztahu doprovázeného člověka a terapeuta.
Základním komponentem psychoterapie by měl být právě vztah, který je naplněn respektem, úctou, bezpečím a laskavostí. Ten je v takové podobě již sám o sobě léčivý, zároveň je však nevyhnutelným předpokladem pro otevřený rozhovor. Ten by měl postupně vést k prohlubování poznání sebe samého a svého směřování, pro rozšiřování palety prožívání a vnímání sebe a okolí, pro dospívání k větší vyváženosti a celistvosti.
V průběhu spolupráce s člověkem, jenž přijde do terapie, se nesnažím dogmaticky následovat nějaký konkrétní psychoterapeutický přístup, i když je způsob mé práce přirozeně ovlivněn zkušenostmi a vzděláním v různých psychoterapeutických směrech. Psychoterapii proto vnímám, spíše než jako práci v rámci nějakého systému, teorie anebo souboru technik, jako něco, co by mělo odrážet specifický způsob bytí člověka, a integrovat a přesahovat různé zkušenosti a druhy poznání, a to nejenom z oblasti psychoterapie.
S jakými tématy mohu přijít?
Obecně lze říci, že je možno na psychoterapii přijít s jakýmikoliv tématy. Někteří lidé přicházejí kvůli úzkostem, depresivnímu naladění, pocitům prázdnoty. Jiní svá témata definují jako nespokojenost ve vztazích, nízkou sebeúctu, nenaplněnost v živote anebo krizi ve vícerých oblastech života. Někteří potřebují lépe poznat sebe sama a to, co by jim přinášelo v životě smysl. Přicházejí také lidé, kteří definují své trápení prostřednictvím různých diagnóz jako jsou deprese, úzkostné poruchy, schizofrenie atd. A někteří přicházejí s nejasnými pocity utrpení a bolesti, kterým zatím nerozumějí…
Jak vypadají setkání?
První setkání je hodně o vzájemném seznamování. Ten, kdo přichází, většinou mluví o tématech, na nichž by chtěl pracovat. První sezení mu většinou slouží k nalezení řádu v pocitech a v myšlenkách. Samotné mluvení častokrát přináší úlevu. Dále má možnost „navnímat“, zda mu vyhovuje atmosféra setkání a styl spolupráce.
Když se rozhodne pokračovat, věnujeme se práci na cílech anebo tématech, které jsme si stanovili na prvním sezení a také na tématech a cílech, které se vynořují v průběhu dalších setkání.
Setkávání pak většinou končí v bodě, kdy se klient/ka cítí dostatečně při síle na to, aby rozvíjel/a samostatně to, co objevil/a v procesu terapie, anebo když dojde k takovému posunu v tématech anebo v naplňování původních cílů, který je pro něj/ni uspokojivý.
Jak dlouho a jak často je potřeba docházet na sezení?
Jelikož každý člověk je jiného založení, jinak pracuje sám se sebou, potkávají ho v životě jiné zkušenosti, které mají vliv na to, jak se utváří jeho život, nelze na tyto otázky jednoznačně odpovědět. Někomu stačí jedno nebo dvě sezení, někdo jiný navštěvuje terapii vícero let. Platí však, že pro hloubkovější práci, která pak může vést k trvalejším změnám, je potřeba delší doby spolupráce.
Frekvence sezení je také variabilní: nejčastější variantou je jedno sezení týdně, případně jedno za dva týdny. V některých případech je zas smysluplné setkávat se jednou měsíčně, a v jiných i několikrát za týden. Směrodatná je potřeba intenzity setkávání u klienta/klientky a vzájemná domluva.